I když nové hry nepřišly vždy se značnými grafickými skoky, překvapily uživatele počtem funkcí, které mohly nyní nabídnout. Bylo to díky novým službám, které Nintendo spustilo při uvedení konzole; od zbrusu nového ovládání po standardizovanou online infrastrukturu (WiiConnect24), která umožnila hraní online zdarma.
Médium
Wii hry jsou distribuovány na proprietárním diskovém formátu zvaném Wii Optical Disc (chápu, více zřejmý ten název už být nemůže). Matsushita/Panasonic vytvořily tento formát na základě tradičního formátu DVD a přidaly nestandardní vlastnosti jako burst cutting area na vnitřním okraji disku, jež měla zabránit neoprávněným reprodukcím.
Standardní hry byly nabízeny na disku v krabičce.
Menší hry (WiiWare) a emulované hry (Virtual console) mohly být zakoupeny a staženy z Wii Shop Channelu.
Volného místa Wii disk poskytuje buď 4.7 GB (je-li jednovrstvý) nebo 8.54 GB (je-li dvouvrstvý). Často obsahují dva oddíly: první oddíl pro aktualizace systému a druhý pro samotnou hru.
Některé hry jako třeba Super Smash Bros. Brawl obsahovaly více oddílů, kde byly uloženy Virtual Console hry, které se daly spustit uvnitř hlavní hry.
Vývoj
Již tradičně Nintendo dodávalo vývojářský kit. Tento se nazýval NDEV a měl tvar obří černé cihly. NDEV byl dodáván s obohaceným I/O a dvojnásobným množství MEM2 (128 MB celkem) pro debuggovací účely.
Oficiální softwarová sada byla pojmenována Revolution SDK a obsahovala různé nástroje, kompilátory, ladiče a frameworky pro práci na vývoji (většinou v C/C++). Nintendo distribuovalo následné aktualizace prostřednictvím webového portálu s názvem Warioworld.com (nyní offline/přesměrován), ke kterému měli přístup pouze schválení vývojáři.
Oficiální SDK spoléhá na IOS volání za účelem interakce s hardwarem Wii, a proto byly aktualizace IOS často v korelaci s aktualizacemi SDK.
Návrat do hlavního menu
S ohledem na veškerý pokrok softwaru v této konzoli vás může překvapovat, že hry stále běží na holém kovu. To znamená, že mají úplnou kontrolu nad Broadwayem, ale ne nad Starletem (proto jsou bezpečnostní mechanismy právě v něm). Netřeba zmiňovat, že chování hry je stále před vydáním podmíněno schválením ze strany Nintenda.
HOME Menu zobrazeno v průběhu hry.
Tato obrazovka musí být zahrnuta také.
Přesto jsou jisté prvky, které vypadají identicky napříč různými hrami. Vzpomenete si například na slavné HOME Menu? Stisknutím tlačítka „HOME" na Wiimotu se ve hře zobrazí vyskakovací okno, které uživateli umožňuje vrátit se do systémového menu bez nutnosti restartovat konzoli. Vzhledem k tomu, že tuto funkci neposkytuje OS, co tedy vysvětluje, že v úplně každé hře toto grafické rozhraní vypadá stejně?
Odpověď je jednoduchá. Nintendo poskytovalo v rámci SDK pár povinných knihoven, které hry musely obsahovat. Ejhle, jedna z nich vykresluje onu známou obrazovku. Navíc toto je důvod, proč si můžete všimnout, že pouze homebrew aplikace mají svou vlastní podobu HOME Menu.
Oficiální HOME Menu je jedním ze zhruba 200 požadavků, které hry musely obsahovat, jak je uvedeno v dokumentu Wii Programming Guidelines (nacházející se v oficiálním SDK). Dalším požadavkem bylo např. zobrazení obrazovky „Wii Strap reminder" (což je pouze BMP obrázek) na začátku hry, nebo pravidlo, jak s touto obrazovkou zacházet.
Personalizační tituly
Mii Channel umožňuje vytvořit si vlastní postavičky 'Mii'...
...které se pak objevují ve vašich hrách.
Wii Music (2008).
Další novou funkcí, kterou bych chtěl zdůraznit, je uvedení postaviček Mii, což jsou jakési avatary, které si uživatelé mohli vytvořit pomocí kanálu s názvem Mii Channel.
Tím ale zábava s Mii nekončila, protože některé hry tyto uživateli vytvořené postavičky vkládaly do her, čímž obohacovaly zážitek.